Nikdy nepodceňujte své touhy – aneb Rolls Royce na vlastní oči

Dnešní článek má nádech spíše víkendového čtení – na rozdíl od mnoha jiných, zde publikovaných. A impulsem k jeho sepsání byla pouhopouhá náhoda.

Zjednodušeně by se dalo říci: “nikdy nepodceňujte své touhy”. Mohou mít miliony různých podob – a úžasné na tom všem je to, že nikdo z nás nikdy netuší, kam jej ona konkrétní touha zavede a co bude výsledkem.
Stalo se to tak, že mne jeden můj známý požádal, zda bych jej neodvezl do 50 km vzdáleného města Portsmouth, kde musí vyzvednout svého syna a oba je dopravit zpět, do “domovského” města Bournemouth. Pravdou je, že to nebylo poprvé a taktéž je pravdou, že díky “vzájemné kompatibilitě” (neboli vzájemnému smyslu pro humor a sarkasmus) jsou tyto více-méně se opakující cesty velmi osvěžující. Nejinak tomu bylo i dnes – první úsměvná situace nás potkala zhruba 3 kilometry po odjezdu z B’mouth, na místní rychlostní silnici A338. Tato momentálně prochází jakousi velmi zásadní rekonstrukcí povrchu, přičemž jeden směr (jižní) je pro dopravu ve větším úseku uzavřen, zatím co druhý (severní) slouží k obousměrnému provozu, s rychlostním omezením.
Měli jsme tedy možnost srovnat postup stavebních prací za úplynulý měsíc a ono srovnání jsme uzavřeli stručnou úvahou, že pochopit logiku uzávěry silniční komunikace ve vztahu k postupujícím (či lépe řečeno, nepostupujícím) pracem, je velmi náročná disciplína. A že by bylo rozhodně lepší, kdyby uzavřeli celou Spur road (tedy komunikaci A338), čímž by za prvé: jednou provždy zamezili zcela zbytečným komentářům místních obyvatel o vhodnosti pojmenování “Spur road” silnici, která je významnou částí snad pouze v tom, že vede “od kruháče do města” (Spur road: kratší, dvěma či více body vymezený úsek významější silniční komunikace – srovnání se nabízí s Jižní spojkou v Praze, kterážto je [řekněmě] významnou součástí Pražského okruhu) a za druhé bychom měli o dost více času přemýšlet nad smysluplností uzávěry silniční komunikace z důvodu stavebních prací, o nichž neexistuje žádný vizuální, či přímo hmatatelný důkaz. Takto jsme na dané téma měli pouhopouhé tři kilometry v trapně se nepohybující koloně vozidel.
Je tedy nanejvýš logické, že tato situace nás velmi vyčerpala a proto jsem se rozhodl – bez jakéhokoliv varování, či vnějšího sdělení, odbočit na první čeprací stanici, kde jsem měl v úmyslu zakoupit nám občerstvení v podobě dvou vanilkových kapučín z automatu Costa Coffee. No, pravdou je, že ty nápoje z “Kostěných automatů” (autor: rpet) nejsou zrovna žádná hitparáda, ale když se takřka hodinu plazíte v nekonečné frontě, kterou zapříčinil svým jistě kompetentním plánováním majitel jistě nikoliv chorého mozku, budete vděčni i za vodu z kaluže.
Jak jsem naplánoval, tak jsme i udělali. Tedy jsem zaparkoval svého soba, obešel jsem kamion, který mi stál v cestě a…
… a v úžasu jsem zůstal stát uprostřed silnice.
Protože pohled, který se mi naskytl, se prostě jen tak nezažije. Ano, byl jsem asi před rokem v národním muzeu historických automobilů v Beaulieu, takže jsem měl tu možnost pár “stařečků” nafotit. Ale vidět to na vlastní oči, uprostřed planin národního parku New Forest? Pojízdné?? A hned DVAKRÁT???
U čepracích stojanů parkovaly dva úžasně zachovalé, plně funkční exempláře vozů Rolls Royce.
U většího z exemplářů mám podezření, že se jedná o model Silver Ghost a dle tvrzení jednoho z majitelů je datem výroby rok 1912- což by odpovídalo, uvedený model se vyráběl od roku 1906 do roku 1925. Bohužel, majitel druhého exempláře neprojevoval ani onu příslovečnou špetku vřelosti obyvatel Velké Británie a odporoučel se z mého dosahu dříve, než jsem z něj stihl vymámit info, o jaký že to model se v onom druhém případě vlastně jedná. Takže řečeno slovy českých policistů, druhý objekt prozatím nebyl ztotožněn.
Buď jak buď – díky i za to málo, které se podařilo ulovit. Foceno Lumií 930, v rychlosti a bez stabilizace – ony dva krasavce si v tu danou chvíli fotili snad všichni, kdo na oné čerpací stanici byli. A právě proto to bylo o to víc nebezpečné: opravdu asi není pitomější smrti, než být v okamžiku, kdy si fotím úžasnou historii “na kolech”, přejet automobilem, jehož řidič si – místo věnování se provozu na pozemní komunikaci – taktéž fotí úžasnou historii “na kolech”.
Setkání s oběma veterány mělo ještě jeden, veskrze pozitivní dopad: bylo to snad poprvé, co jsem nenadával na pomalu jedoucí řidiče. Věc se má asi tak: ve Velké Británii je velmi rozšířeným zvykem, že spousta řidičů podléhá touze (ano, opět “touha”..) po rychlosti, a proto jedou po dálničním úseku – kde je povoleno 110 km/h – zběsilých 90 km/h. Této šílené rychlosti pak zcela logicky holdují v onom pravém, tedy rychlém pruhu. Což má za následek to, že řidiči, kteří by chtěli jet alespoň onou povolenou rychlostí (když už ne vyšší…), mají smůlu a znechuceně sledují, jak je předjíždějí vozidla v levém, pomalém pruhu. U mne osobně to má za následek zcela nepředvídatelnou tepovou frekvenci a sem tam občas i výraz, který by bylo možné zaslechnout v putyce sedmé cenové.
Díky faktu, že oba veteráni odjeli z místa činu dříve, jak já, chytil jsem se do pastičky v podobě kolony vozidel, která oba “stařečky” předjížděla. A jak jsem již naznačil, bylo to snad poprvé, co mi vůbec, nevadilo, že jedeme po dálnici rychlostí 60 km/h. Je však pravdou, že následně jsem si položil otázku, proč ten “osoba” , který kolonu vedl, jel sakra jen “šedesátkou”?
Z tohoto příběhu plyne několik málo poznatků:

Nepodceňujte  své touhy – nikdy nevíte, k čemu všemu se díky nim dopracujete

V nouzi, po hodině útrpného pocukávání v jednolité, nepohybující se frontě automobilů, je i kapučíno od Costa Coffee docela snesitelnou volbou

Zdá se, že i v dnešní, přetechnizované a přemodernizované době existují lidé se vztahem k historii a jejím hodnotám – což je rozhodně pozitvní věc

A závěrem jedno velmi neradostné zjištění o existenci paradoxu: nikdy se nesnažte pochopit logickou návaznost a logické vyznění různých postupů a procesů, s nimiž se lze ve Velké Británii setkat. Jsou totiž zcela nelogické a nepochopitelné.

Přeji Vám hezký zbytek víkendu.
P.S.: Nezapomeňte sem tam občas juknout na Facebook stránku – během víkendu tam přidám dvě sady fotografií, obě zajímavé…