Cyklisté se diví: do jednosměrky v protisměru? Úřad tvrdí: cyklisté to tak chtěli

 

Není kontroverznějšího tématu, než je soužití dvou skupin účastníků silničního provozu – cyklistů a automobilistů.

Cyklisté považují automobilisty za arogantní a nebezpečné pitomce, kteří zneužívají své dominance na silničních komunikacích, jsouce bezpečně schováni uvnitř svého plechového miláčka. Automobilisté pak pro změnu označují cyklisty za arogantní a nebezpečné pitomce, jejichž chování na silniční komunikaci je předvídatelné stejně, jako u pětiměsíčního mimina a nedokáží se smířit s nárůstem popularity cykloturistiky, která má za následek mohutný rozmach cyklostezek a cyklopruhů. Bohužel, občas i na těch nejneuvěřitelnějších místech.
A nutno podotknout, že se tento stav “vzájemného uznání” obou skupin zdaleka netýká pouze České republiky.
I ve Velké Británii panuje stav, kdy cyklisté dostávají prostor všude tam, kde lze pruh pro cyklisty obhájit snížením dopravního proudu IAD a občas se setkáme s tvrzením, že cykloturistika je ekologickým přínosem pro široké vrstvy obyvatelstva. Navíc se k takovému argumentu automaticky dodává i jistý vliv na zdraví jedince, který se cykloturistice věnuje.
Jenže jak už to tak v životě bývá, žádná situace není jen “černá”,nebo jen “bílá”. A tak se všichni účastníci silničního provozu začínají čím dál tím častěji setkávat s řešeními, která nejsou v souladu ani s plynulostí silniční dopravy, a v některých konkrétních případech lze s jistotou prohlásit, že ono konkrétní řešení je přímým atentátem na zdravotní stav všech zúčastněných (riziko infarktu – v tom nejlepším případě…):

Snímek z mapy Google velmi přesně zachycuje konkrétní úsek rychlostní komunikace ve městě Bournemouth, na jihozápadě Anglie. V tomto případě se jedná o rychlostní komunikaci A338 s povolenou rychlostí 50 mil/h, což je – převedeno do nám znamé veličiny – 80km/h. Tato komunikace je hlavním silničním tahem ve směru z/do města a je tudíž jasné, že sejedná o komunikaci velmi frekventovanou.
Což ovšem nevadilo konkrétním chorým mozkům, kteří do části této komunikace umístili zhruba 50-ti metrový úsek cyklopruhu, který následně pokračuje tak, že přímo přetíná připojovací pruh k dané rychlostní komunikaci. Jak takové řešení reálně zlepšuje plynulost silniční dopravy a nakolik akcentuje bezpečnost v silničním provozu u všech zúčastněných, ponechám bez komentáře.
A ještě, než pokročím k tématu, které se dnes objevilo na stránkách místního deníku a které mne skutečně rozesmálo, musím zdůraznit, že nevraživost mezi oběma skupinami uživatelů silničních komunikací – tedy mezi cyklisty a automobilisty – dosahuje v našem městě mnohem vyšší úrovně, než je tomu například v Praze.
Nejprve nástin situace, o kterou se jedná. Souběžnou silniční komunikací s již zmíněnou A338 Wessex Way je Holdenhurst road – neméně frekventovaná městská komunikace, která spojuje dvě městské části: Boscombe a Lansdowne. Městská část Lansdowne je součástí městského centra, Boscombe pak částí čistě rezidenční.

Díky nevyhovující a špatně organizované městské hromadné dopravě je provoz individuální automobilové dopravy velmi vysoký. A pochopitelně, i v těchto městských částech dochází k postupnému “zjevování se” pruhů pro cyklisty. Jeden takový cyklopruh vznikl i na místní komunikaci, Curzon road, která je ve směru k Holdenhurst road jednosměrnou komunikací:

Že v takovém případě jednosměrný provoz platí i pro cyklisty, je zcelalogické a bez jakékoliv diskuse. Tedy vlastně, ne tak docela bez diskuse. Neboť po úpravě vyústění jednosměrky Curzon road na Holdenhurst road se v onom místě objevilo toto:
Za jakým účelem nám asi zůstane navždy utajeno, protože ona komunikace nemá v dané lokalitě žádný zásadní význam: nesměřuje do žádného významnějšího bodu, ani žádné významné body nespojuje. A díky své poloze ani neodvádí automobilovou dopravu z přetížené Holdenhurst road. Ale zase na druhou stranu, zřizování cyklostezek a cyklopruhů je dnes v módě – tak proč ne?
Není tedy divu, že když jsem skončil s nezvyklou porcí ranního řehotu, dostal jsem se do polohy přesně opačné – tedy do polohy mírného rozčarování. Jak je možné, že někdo naplánoval takový paskvil? A mnohem zásadnější je otázka, jak to, že to někdo vůbec schválil k realizaci? A to navzdory poněkud slabomyslnému argumentu Richarda Pearsona, který je šéfem úseku plánovaní a bezpečnosti městských silničních komunikací? Ten – na dotaz redaktora deníku Bournemouth Echo, jak se něco takového vůbec mohlo stát – bezelstně odpověděl:

Toto řešení bylo realizováno na základě diskuse s místním cyklo-klubem, jehož členové dali najevo, že toto řešení jim plně vyhovuje.

A tady už mi prostě zůstává rozum stát a hlava to opravdu nebere. To, že sem tam občas vidím cyklistu, který za jízdy na kole obsluhuje mobilní telefon, sice nechápu, ale to asi tak vše, co s tím mohu dělat. To, že mnoho cyklistů v uvedeném městě doteď nepochopilo požadavek mít svůj bicykl vybaven řádným osvětlením a proto jezdí “potmě”, taktéž nechápu, ale opět: není nic, co bych s tím mohl dělat. To, že se oba zmíněné nešvary začínají čím dál častěji objevovat i u dětí a mladistvých, je asi velmi alarmující (nebo by alespoň mělo být…), avšak na druhou stranu: nejsem jejich rodič, do jejich výchovy nemám co mluvit, takže…
Pokud však dospělí jedinci, příznivci cykloturistiky, či cyklo-provozu (chcete-li…), dokázali souhlasit s tím,aby se jejich bezbranná, křehká tělíčka zjevovala z ničeho nic tváří v tvář plechové bestii se slaboduchým individuem za volantem (jak motoristy mnohdy láskyplně popisují…), pak je něco opravdu špatně. A rozhodně jsem dalek toho tvrdit, že ono “špatně” je na straně automobilistů.
Zjednodušeně řečeno: v zásadě nemám nic proti cyklistům, ani proti jejich chování na silnicích. Nijak nevybočují z rámce toho, co předvádí mnozí řidiči osobních, či nákladních automobilů v běžném provozu – jen jsou poněkud více na ráně, nemají kolem sebe plechovou krustu a jejich stabilita není řešena prostřednictvím čtyř kol. O to více by se cyklisté měli věnovat tomu, aby povědomí cyklistů o bezpečnosti silničního provozu, bylo na úrovni vyšší, než jen společensky přijatelné. Stejně tak i my, řidiči automobilů, musíme prostě připustit, že cyklisté mají právo na svoji existenci – a naší povinností by mělo být, jim onu existenci nestěžovat, není k tomu žádný důvod.
Jenže co s úřady? Co můžeme dělat v případě, kdy úředníci podlehnou módnímu trendu a začnou projektovat cyklostezky “za každou cenu” – mnohdy zcela nesmyslně? Nevím, co bychom mohli udělat – protesty nepomáhají, vysvětlování už vůbec ne. Asi tedy budeme muset počkat dalších pár desetiletí, než zemře příliš mnoho cyklistů a někomu dojde, že ten stav, onen staus-quo, asi není úplně normální.